CO JE SEBEOBRANA

Sebeobrana je nedílnou součástí všech úpolových sportů jako je judo, tae-kwo do, karate atd. Záleží však na tom, jestli trenéři úpolových sportů se této problematice věnují nebo ne - ukazuje se a nacvičuje se pouze na ukázku nebo nábor nových členů, nebo prostě trenéři nemohou učit to, co sami neumí.

Sebeobrana je jako každá jiná činnost, která nebyla dána člověku od přírody - naučená a proto se musí pravidelně procvičovat. Musíme si uvědomit, že ve sportovním zápolení jde o vítězství a proto se cvičí co nejméně technik k maximální dokonalosti z důvodů získání bodů, ipponů, wazari, které pomohou tento cíl získat. V sebeobraně platí - co nemáte naučené, nemůžete použít a proto si myslet, že se ubráníme v každé situaci jenom úderem, jenom kopem, jenom hodem nebo pákou je velmi mylné. Proto je důležité znát tento repertoár technik a vhodným způsobem je zkombinovat. Faktem však zůstává, že sportovní úpolové disciplíny mají k sebeobraně nejblíže. Sebeobrana používá techniky úderů, porazů, tlakových bodů a pák.

Sebeobrana je nedělitelnou součástí skutečného střetného boje. Je ochranou a obranou oprávněného jedince a jeho majetku. Ve sportovním zápase jsou technické prostředky a postupy soupeření vymezeny jednotlivými schválenými pravidly. Ve skutečné bojové situaci není útočník omezen pravidly ani morálními zábranami. Útočník se rozhoduje na základě čistě sobeckém. Volba technických prostředků a zbraní míří k totálnímu zrušení obranných akcí napadeného a snaze po vítězství za každou cenu.

Sportovní pravidla zaručují každému závodníkovi rovnocenné podmínky, pokud je rozhodčí dodržují, na základě tohoto i stejnou možnost vítězství. Ve skutečné bojové situaci však útočník určuje za jakých podmínek se povede boj výhodný pro něho. Podmínky mohou být tyto: zahájení boje, způsob napadení, směr útoku, rytmus útoku, použití zbraně, počet útočníků, místo napadení atd. Rozdíl mezi sportovním zápasem a skutečným bojem, sebeobranou spočívá v intenzitě útoku, možným těžkým zraněním, případně usmrcení obránce nebo útočníka.

Skutečný boj bývá často zahájen bez varování a napadený bývá útokem překvapen, dostává se do časové tísně, dostavují se stresové situace. Všechny tyto vlivy mohou způsobit to, že obránce není schopen se bránit ani uplatnit i perfektně nacvičené techniky, které používá ve sportovním zápase. Rozdíly, které se tady uvedly mezi sportovním zápasem, skutečným bojem a sebeobranou dávají za pravdu těm, kteří hovoří o tom, že sportovní úpoly nemůžou vždy ve všech reálně nebezpečných situacích nahradit specializovaný trénink sebeobrany. Karate, judo, tae-kwo do, wa-te jitsu, aikido a další jsou vysoce účinné sebeobrany pokud se cvičí jako celek a né pouze části z nich vytažené, ke sportovnímu účelu.

V sebeobraně je nutné cvičit konkrétní obrany proti konkrétním útokům, aby se tyto dostaly do podvědomí a tyto se potom automaticky při vzniklém útoku daly do pohybu. Sebeobrana může být účinná pouze tehdy, pokud obsahuje úderové, tlakové, pákové, podmetové techniky a hody, které se kombinují a tím navzájem pomáhají zvyšovat účinnost jednotlivých technik a zároveň se neomezují. Samozřejmě se tyto musí pravidelně cvičit. Cvičením prvků sebeobrany se snižuje čas mezi útokem a obranou a toto je velmi důležité.

Sebeobranné prvky mají být takové, aby se s nimi ubránily malí a slabí a ne velcí a silní. Je někdy ukazováno, jak velký chlap láme o mnoho menší útočníky. Měli bychom si uvědomit, že málokdy slabší napadne silnějšího a o tom vlastně sebeobrana je - slabší se ubrání silnějšímu. Z tohoto důvodu vznikaly sebeobranné systémy a dále vznikají s ohledem na dobu a potřeby společnosti.

Obrana používá stejných prostředků jako útok. Obranné akce jsou určovány důvodem útočníkova vlivu. Postup nácviku musí být posloupný - nejprve musí být dobře zvládnuty prvky obrany po stránce technické. Prvky se musí cvičit jednotlivě, potom se mohou spojovat v jednotlivé kombinace. Na začátku se cvičí pomalu a přesně, obrana i útok musí jít po správné dráze. Později se akce zrychlují, avšak bez použití síly. Až techniky a jednotlivé akce se dostanou do podvědomí, potom mohou být prováděny s nasazením. Bezpečnost jedince musí být na prvním místě. Cvičenci se střídají mezi sebou z důvodu nácviku sebeobranných akcí na různé partnery nestejné výšky a váhy. Nácvik každé akce se musí provádět neustále, až se stane obrana součástí jedince, který obranu vykonává automaticky na daný útok plynule, rychle a s patřičným důrazem v rámci s právními normami v mezích nutné obrany.

Sebeobrana musí vejít do podvědomí člověka, aby ji prováděl instinktivně, bez přemýšlení, s možností kombinovat, tak jako plave, jezdí na kole, bruslí atd. Nejvyšší formou řešení sebeobrany je situace, kdy ke střetu s útočníkem vůbec nedojde.